Jak již název napovídá, rád bych se zde podělil o to, jak jsem se dostal k vášni mnohých z nás a to k rybaření. Na úvod dovolte, abych se trošku představil. Jmenuji se Tomáš a narodil jsem se listopadu roku 1993. Žiji v malém městečku jménem Oslavany, jimž protéká nádherná řeka Oslava, která, troufám si říct, mě ovlivnila a v dobrém poznamenala na celý život.  

 

   Rybařit jsem začal velmi brzy a to nejspíše v srpnu roku 97, kdy mě babička s dědou poprvé vzali na jejich každoroční dovolenou na Vranovské přehadě. Bylo to vlastně poprvé, kdy jsem byl někde sám bez rodičů a přirozeně jsem již po příjezdu k chatě chtěl jet domů. Načež mi babička řekla, že zpátky se pojede až za týden a jestli chci doopravdy domů, tak mě zítra zabalí do balíku a pošle poštou. Výhružka na mě platila, brekot ustal a snažil jsem se zabavit. ( Mimochodem, tahle výhružka se u nás v rodině použila už asi 3x  a pokaždé zafungovala :), u mě měla tedy ještě vedlejší efekt a to ten, že pár let jsem nechtěl chodit do Bítova, kde byla nejbližší pošta, a občas se to neobešlo ani bez breku i přes slib, že jdeme jen do restaurace...)

   Po vybalení veškerých věci z auta ( 125tky, panečku, to byla kára :)) následoval oběd a chystání se k vodě. Nejprve děda uvařil kroupy a připravil futro, ale to mě nějak nezajímalo a houpal jsem se radši na houpačce. Až když jsem ho spatřil s batohem, kýblem a prutama v ruce odcházet k vodě, začalo mě to zajímat, a tak jsem šel s ním. 

   Potom, co jsme sešli kopec od chaty k vodě, mě řekl ať si nasadím vestu a ukázal na loďku na kterou se mám nalodit, poskládal do ni výbavu a pomale ji odrazil od břehu a už jsme to směřovali k protějšímu břehu, kde bylo dědovo nejlepší místo na které jsme se po mnoho let úspěšně vraceli. Při doražení k druhému břehu uvázal loďku za kameny a já pozoroval dědy házejícího koule žrádla na jedno místo do vody, chvilku po nich již letěl nejprve první s kolínkem a kroupama, za ním druhý prut s napařeným rohlíčkem nakrájeným na kostičky. Posadil jsem se vedle dědy a koukal na tu krásu kolem, svítilo sluníčko odrážející ve vlnkách směřujicích na nás a neustále pohupující s loďkou. Z loďky bylo kolem vidět spousty rybiček, které se snažily schovat nejprve pod loďku před štikou, později před okouny, kdy v zápalu boje vyskakovaly až na břeh. Jedním slovem to byla nádhera, do toho děda vyprávěl jeho rybářské příběhy a vyprávění o 2metrovém sumci Hubertovi a metrové štice Amálce jenž hospodaří na té Vranovské přehradě. To už bylo ale na malého kluka hodně a spolu s pohupující loďkou jsem tvrdě usnul. Až na konci dne, kdy měl děda vše kromě prutů sbaleno mě probudil, že už vyrazíme zpátky, když v tom mu pérko na prutu začal ohýbat cejn, dřív než jsem stihl něco říct, byla ryba již zdolávána a zanedlouho v loďce, děda ho odháčkoval, ukázal mi ho a přihodil k ostatním cejnům ve vezírku. V té chvíli jsem jen mlčky seděl a obdivně ho sledoval. V ten den se pro mě stal vzorem a já jsem věděl, že jednou chci být jako on ...